Blogerova krize

Tak to přišlo i na mě. Prostě tvůrčí krize. Asi to zažije každý, kdo se něčemu věnuje. Do hlavy se vkrade myšlenka, nenápadně jako jezinka, která nejdříve strčí jen dva prstíčky, pak ruku a nakonec sedí u nás u stolu a už jede. Zajímá to vůbec někoho? Ty fotky poslední dobou teda nic moc. Kolik takových blogů existuje? A kolik existuje o mnoho přínosnějších, zajímavějších, hezčích? Až zůstane jen jedna otázka, která visí ve vzduchu jako Zeppelin. Má to vůbec cenu?

Od listopadu jsem nenapsala žádný příspěvek. Ne z důvodu, že bych vůbec nevařila nebo nevařila něco zajímavého. Naštěstí chuť do vaření ta mě snad nepřejde nikdy. Důvodem je to, že jsem pokaždé přemýšlela, jestli ten recept bude někoho zajímat. Stalo se mi to, že jsem neviděla v mém vaření nic zvláštního, nic čím bych mohla obohatit něčí kuchařské dovednosti. Kdo chce ještě číst o tom jak udělat skvělou pizzu, sushi, hovězí na víně nebo francouzskou cibulačku. Připadalo mi že nevařím nic, o čem by už nebylo psáno stokrát. Pokaždé jsem jídlo nafotila, v hlavě sesumírovala co budu psát a pak nenapsala. No a když se nic nedělo, svět se nezbláznil, Země se nepřestala otáčet, když jsem nenapsala žádný článek, nějak bylo pro mě čím dál těžší zase něco napsat. Když si prohlížím ty skvělé blogy ostatních food blogerů, jak jsou sofistikované a překypují fotografiemi jako od profesionálů, cítím se tak nějak nešikovně a male. Na co ten můj blog vůbec je? Má vůbec pro někoho nějakou přidanou hodnotu? Tak jsem toho prostě nechala.

Jenže jsem tvor tvořivý a to občasné psaní receptů mi docela chybí. 

Byla jsem z toho tak trochu smutná, tak jsem se se svým trápením svěřila svému milému. Dostalo se povzbuzení a taky jsem dostala velice elementární radu. Mám si prý ten blog psát sama pro sebe. Nemám myslet na to, kdo to čte a jestli se to někomu líbí. Prý si to lidi nějak přeberou a když ne nevadí. Prostě si mám pro radost shromažďovat své recepty, zkušenosti, poznatky. Přidávat fotky, které mě baví vytvářet a prostě sem dávat všechno co dělám, nehledě na ostatní. Nemám tady dávat jen to co sama vymyslím, ale i recepty známé  a léty ověřené. No a samozřejmě i ty co třeba vyzkouším poprvé a už se k nim nikdy nevrátím. Prostě si to dělat podle toho jak se to líbí mě, jak to cítím a ne podle toho,  jak by se to líbilo někomu jinému. Jednoduché co? No někdy nám ego nedovolí připustit si, že si z nás všichni prostě nesednou na zadek a nebudou nás vynášet do výšin. Pořád jsem čekala na nějakou odezvu, na to že se mé recepty budou někomu líbit a že podle nich někdo bude vařit. Že to má pro někoho cenu. Dokonce jsem i nějaké pochválení obdržela, většinou ale od rodiny nebo kamarádů a to se nemůže až tak počítat, že ano. Neříkají to jenom aby mě potěšili? Nějak jsem zapomněla, že to má mít cenu hlavně pro mě.

Každopádně jsem rozhodnutá tuto krizi překonat a pokračovat, lépe, radostněji a hlavně pro sebe!

Díky ti Honzí a tak všem díky za přízeň, ale od teď tu přízeň čekám hlavně sama od sebe.